Jakou formu duchovní praxe zvolit?

Odpověď zní: podle toho, kam chceme jít. Tahle kapitola je velmi důležitá. Občas slyším, že každý máme svou cestu nebo že všechny cesty vedou do Říma. Nevedou.

Proč si myslím, že všechny cesty nevedou do Říma? Když chceme někam dojít, potřebujeme jít tím směrem. Je možné, že se v Římě náhodou objevíme, i když tam nebudeme směřovat, ale je to dost nepravděpodobné - z duchovního hlediska by se tak mohlo stát díky naší minulé karmě. Pokud se nám to podaří, často ani nepoznáme, že tam jsme, protože pokud nejsme Maháriši nebo jiný mudrc, u kterého se Osvícení dostavilo spontánně a zdánlivě bez příčiny, naše první duchovní zážitky mohou být dost slabé na to, abychom je rozpoznali a ocenili jejich hodnotu a dále tím směrem směřovali pozornost. Proto je velmi moudré pečlivě a upřímně zkoumat a ze začátku aspoň rozumově vědět, co která praxe může způsobit a jak působí konkrétně na nás.

Řečeno velmi jednoduše: pokud chceme Osvícení, potřebujeme se na Osvícení soustředit. To se samozřejmě hůř dělá, než o tom mluví, protože ze začátku ani nevíme, co to Osvícení je. Máme maximálně nějakou více či méně vágní představu. Proto hledáme takovou formu praxe, která k Osvícení vede a je s námi v souladu. Obě podmínky jsou stejně důležité – forma, konkrétní podoba duchovní praxe, musí vést tam, kam chceme jít a zároveň s námi musí být natolik kompatibilní, že ji rádi děláme. Například pití kakaa je fajn, ale k Osvícení nevede. Aromaterapie je fajn, ale k Osvícení nevede. Odříkávat mantru je skvělé, ale také to k Osvícení nevede. Ve vyjmenovávání toho, co k Osvícení nevede, bych mohl pokračovat opravdu dlouho. Co tedy k Osvícení vede? Takové meditační techniky a praxe, které jsou zaměřeny na nějaký aspekt Nejvyšší skutečnosti.

I když mluvím o meditačních technikách, k Osvícení určitě nevede praxe, která je omezená na hodinu – dvě denně. Pro rozpuštění ega je nejdůležitější, abychom ho prováděli z minuty na minutu. Nicméně formální praxe omezená na nějaký časový úsek, je pro většinu z nás nezbytná. Bez ní je téměř nemožné vytvořit návyk a sílu pro celodenní praxi.