Smrt a bardo
Jedna z nejlepších věcí, které v meditační skupince najdete, je popis toho, co se s námi bude dít po smrti těla. Rozkouskoval jsem poučení o bardu (jak Tibeťané říkají posmrtnému stavu) do více článků, aby se to lépe četlo. Na druhou stranu nepropojenost těchto článků na FB může být trochu chaotická. Vzhledem k unikátnosti tématu a kvůli větší konzistenci jsem všechny články spojil do jednoho příspěvku níže. Enjoy.
Bardo: 1. Úvod
motto:"Pouhá povrchní znalost procesu umírání a příslušných cvičení nestačí. Musíte ji prohlubovat měsíce a roky, až se stane důvěrně známou. Pokud ve chvíli, kdy máte ještě bystré smysly a vaše pozornost neotupěla, není vaše mysl způsobilá pro cestu ctnosti a není s ní důvěrně obeznámena, pak pro ni bude těžké při umírání postupovat v neznámém prostředí bez pomoci. Až budete umírat, budete možná fyzicky oslabeni, nemocní a spoutaní hrozným strachem. Proto je nutné obeznámit se s praktikami souvisejícími s přípravou na smrt. Nelze to ničím nahradit. Neexistuje na to žádná pilulka." (Jeho Svatost Dalajlama: Rady jak umírat a žít lepší život)
Nikdo a nic vám nemůže zcela přesně popsat, co s vámi či s vašimi bližními po smrti, tedy v tzv. bardu, bude. (...)
Také je velmi obtížné určit, jak dlouho proces umírání a stav po smrti do dalšího vtělení bude trvat, protože to vše určuje karma a duchovní úroveň jedince (...)
Důležité ale je, že obecné fáze jsou u každého stejné, jen ta specifická vykreslení jsou dány sklony naší mysli, a proto je užitečné se s nimi alespoň trochu seznámit už za života, abychom po naší smrti věděli, co se děje. Problém je, že po většinu těchto fází je běžný člověk, zejména poté, co si uvědomil, že je tzv. mrtvý, v bardu jakoby v bezvědomí či polovědomí (což jsou v bardu velmi nepříjemné stavy a padání do nich je pociťováno jako utrpení či další umírání) a tudíž ty jednotlivé fáze ani nezaregistruje a než se naděje, tak stojí před "Zrcadlem smrti" (řečeno slovy Tibetské knihy mrtvých) a jeho život se před ním odvíjí jako film, jenže obvykle pozpátku.
Bardo: 2. Příprava
Procesům, které budeme zažívat po smrti, lze předejít tak, že si je prožijeme již během života. To je nejlepší příprava na život po smrti. Jak? V ideálním případě tak, že rozpustíme naši oddělenost a naše omezení na fyzické tělo. Nadhled nad tělem se hodí i v procesu umírání, kdy můžeme pozorovat a rozjímat nad známkami našeho umírajícího těla. Tak, jak jsme byli schopni pozorovat naše tělo během života, ho můžeme pozorovat, když umírá. Takovou zkouškou a přípravou na pozorování umírajícího těla je pozorovat jeho usínání. Tělo usíná, ale my zůstáváme sebe si vědomí. Tělo usne, ale my si i nadále uvědomujeme, že jsme. Svět zmizí, protože ten je vázaný na činnost smyslů a mysli. My si jen uvědomujeme, že jsme.
Podobné to bude i v případě umírání a smrti. Postupně se bude rušit propojení našich smyslů s vnějším světem - od hmatu přes sluch, čich a dech - a s tím se bude měnit i viditelný svět - bez opření se o hmat a ostatní smysly bude stále více a více záležet na stavu naší mysli. Podrobný popis rozpadání se smyslového vnímání:
https://www.facebook.com/.../528830.../posts/603724710816378
Nakolik bude naše opření se o nehmotné vědomí a naše bytí v něm silné, natolik všechny tyto procesy budou pro nás pouze okrajové nebo je naopak budeme velmi silně prožívat.
Pokud bychom se dokázali už během života ztotožnit s nehmotným vědomím = přesunout naši totožnost z hmotného těla do nehmotného vědomí, proces umírání, ve kterém postupně ztrácíme oporu ve smyslovém prožívání by se nás již netýkal, protože jsme ho už absolvovali během života hmotného těla. Do jaké míry se nás tento proces bude týkat při umírání těla rozhodujeme my tím, čemu v současnosti věnujeme pozornost.
V meditaci směřujeme naši pozornost k nehmotnému základu naší bytosti a tím pádem již procházíme procesem odtotožňování se od smyslového vnímání. Čím více a silněji se ztotožníme s nehmotným vědomím, tím méně se nás bude týkat proces umírání těla a následné stavy mysli po odložení těla hmotného.
Bardo: 3. Umírání
Během umírání bychom se měli snažit setrvávat v našem nejhlubším uvědomění. Pokud tuto snahu vyvíjíme po celý život, stane se zvykem a bude nám přístupná i během umírání. Otázkou je, nakolik je naše meditační snaha opřená o tělo. Pokud se naše bdělost potřebuje opírat o hmotné tělo, budeme ji v procesu umírání ztrácet podobně, jako ji ztrácíme, když tělo usíná.
Tady je také důležité, čemu jsme během života primárně věnovali pozornost, potažmo, jakou meditační praxí jsme se zabývali. Se stářím a umíráním souvisí také bilancování našeho života. Budeme se dívat zpět a bude nám docházet, co vše jsme chtěli, ale neudělali nebo naopak - že jsme spokojení s tím, jak jsme žili.
Bilancovat budeme i později po smrti fyzického těla před tzv. Zrcadlem smrti, kdy uvidíme svůj život z trochu většího nadhledu, budeme moci "zazoomovat" na každou situaci, kterou jsme prožili a vidět ji z rozdílných stanovisek, ale o tom později.
Pro fázi umírání je rovněž důležité naše naladění a rozpoložení mysli. Podobně jako poslední myšlenka před usnutím, poslední silná myšlenka nebo nálada před smrtí ovlivní celý následující průběh barda. Proto je dobré u umírajícího člověka příliš neřešit rodinné spory. Není to tak, že by před smrtí stačilo chvíli pozitivně myslet - i když lepší něco než nic - ale podobně jako když usínáme s myšlenkou na něco konkrétního, bude to velmi pravděpodobně i naše první ranní myšlenka, tak to na co jsme mysleli před smrtí, s námi putuje do dalšího vtělení.
Samotný proces umírání je podobný procesu vypařování. Tak, jak z těla odchází životní energie, je přerušován kontakt se světem, protože naše pozornost se stahuje od smyslového vnímání dovnitř. Je to vlastně proces velmi podobný meditaci, ve které svou pozornost odvracíme od smyslů a jednotlivých duševních výtvorů a směřujeme ji "dovnitř těla", pokud máme zavřené oči. V případě otevřených očí nastává stejný proces, akorát se se svou pozorností ve výsledku neocitáme vevnitř těla, ale tělo je v nás.
4. Průběh barda
Poté, co se nám zhroutí smyslové vnímání, nastane "zážeh" Světla. Objeví se naše božská podstata. V ideálním případě s ní splyneme a následující fáze barda se nás již nebudou týkat nebo jen velmi okrajově. Je to podobné jako když se v meditaci ztotožníme a splyneme s Vědomím. Vše je pak vyřešeno. Pokud tuto zkušenost nemáme, velmi pravděpodobně si tohoto jasného Světla v bardu ani nevšimneme a jakkoliv se to bude zdát divné – bez opory smyslů naše vědomí ztratí "půdu pod nohama" a my omdlíme.
Cca po 3 dnech začneme přicházet zase k sobě, dochází k zášlehu osobního vědomí a my "stojíme" ve světě, jak jsme jej znali, akorát nikdo s námi nekomunikuje. Po nějaké době se začnou hromadit různé nesrovnalosti jako to, že na nás druzí nereagují, sedají si na nás apod. a nám postupně začne docházet, že jsme mrtví (obvykle mezi 5 až 10 dnem). Z tohoto šoku opět omdlíme. Poté, co si uvědomíme, že jsme mrtví, může začít proces "odpařování". Uvědomění, že jsme mrtví je zásadní, protože bez něj se nemůžeme dále vyvíjet; proces odpařování nemůže začít. Poznání, že jsme mrtví, uvolní svazky, které nás vážou k právě prožitému životu.
Po tomto uvědomění nastává proces, který je tak dramaticky vylíčen v Tibetské knize mrtvých. - Co se vlastně "odpařuje"? Jednotlivé naše sklony a charakterové vlastnosti, které dříve držely pohromadě v jednom celku naší osobnosti. Lidské tělo umožňovalo rozdělní bytosti na vědomí a podvědomí. To, co jsme odmítali cítit, jsme mohli "odložit" do podvědomí, zároveň hodně našich pocitů a rozhodnutí bylo velmi ovlivňováno právě obsahem našeho podvědomí. V této fázi barda už žádné vědomí a podvědomí není, takže všechny své emoce, pudy a tendence tady jsou hezky naráz Jednotlivé naše sklony vnímáme jako světla a zvuky, nejprve se odpařují ty kladné, protože jsou lehčí a pak ty záporné. A opět - "jdeme" tam, kde nám to je nejbližší, tam, kde cítíme největší kompatibilitu. Pokud nás více přitahují ty kladné, ale nepoznali jsme se jako jejich základ - jako nehmotné vědomí - můžeme se octnout, "vtělit", narodit v ráji, kde jsme, žijeme tak dlouho, dokud se síla těch kladných sklonů nevyčerpá.
O tom, jaký bude náš další osud rozhoduje naše nejsilnější touha. Velmi zřetelně se ukazuje např. to, co jsme v našem životě považovali za nedokončené a my máme tendenci to jít dokončit, vylepšit, napravit. Tato touha nás vede k dalšímu zrození. Jsme taženi (volní kontrola našeho emocionálního rozpoložení v bardu je dost náročná a v podstatě nemožná, pokud jsme ji netrénovali již během života ve snech nebo aspoň v práci s duševními procesy) naší nejsilnější touhou.
Pokud tedy chceme žít v lepším světě, než je ten náš hmotný, potřebujeme, aby tam také směřovala naše nejsilnější touha a abychom dokázali být sami v sobě naplnění a šťastní bez nutnosti něčeho dosahovat v tomto hmotném světě.
5. Zrcadlo smrti a nové zrození
Poté, co se chopíme naší nejsilnější touhy/tendence, octneme se před Zrcadlem smrti. Bude se před námi - lépe řečeno - v nás pozpátku odvíjet celý náš život a my uvidíme (a pocítíme) následky našich slov, myšlenek a činů tak, jak je vnímali i druzí. Když je nám tento pohled nepříjemný, máme tendenci se obhajovat a někdy i hádat, že "to tak nebylo", což je vcelku vtipné, protože se vlastně hádáme sami se sebou.
U Zrcadla smrti, což je jakýsi soud, se tvoří energetické tělo naší budoucí osobnosti. Svým způsobem se soudíme my sami, naše moudřejší část, ke které obvykle nemáme přístup, nám ukazuje, jak nás vnímalo naše okolí, jaké následky jsme v každém okamžiku vytvářeli.
I u Zrcadla smrti bychom se mohli, podobně jako v předchozích fázích barda zastavit a uvědomit si, podobně jako to děláme v meditaci, že veškeré projevené obrazy a emoce jsou pouze naše duševní představy. Pokud se nezastavíme, pokračujeme dál k novému zrození.
Zdroje:Tibetská kniha mrtvých
Jeho Svatost Dalajlama: Rady jak umírat a žít lepší život
Mgr. Martin Tomeš: přednášky